Ještěd overnighter.

Pátek večer, balím na dvoudenní bikepacking akci. Sundavám výplety se „špunťáky“ a dávám silniční, sice také gravelová šířka, ale silniční slick vzorek, 95 % bude po silnici. V hlavě přemítám, jestli jsem si nevzal moc velké sousto a jestli na tenhle druh sebetrýznění nejsem už starý. Skoro sto padesát kilometrů tam a sto padesát zpět. Ale už jsem to jel před dvěma lety, tak vím, do čeho jdu. Vybírám brašny, kterou vzít, abych se vešel. Nechci jet s rámovou brašnou.  Posledních pár jízd jsem zjistil, že mi nevyhovuje. Vždycky se vyboulí, šlapu pak do stran a bolí mě brzy kolena. Na vidlici montuji UniCage. Má být vedro, tak ať můžu vézt PETku s vodou navíc.

Sobota ráno. Opět se mi vymstilo, že vyrážím rovnou z domova na kole. Zase nabírám zpoždění. Když mě netlačí odjezd vlaku, tak jsem jak chudý král do boje, ne, a ne se vypravit.  Počasí je fajn. Zatím není moc vedro. Docela to ubíhá, Český Brod, Poříčany, Nymburk. Nahoru do Loučeně první pořádný krpál. Nahoře si dávám oběd a kafe. Jabkenice. Památník Bedřicha Smetany ale vynechávám a vytrvale šlapu dál. Blíží se Holé Vrchy, jedno z center českého cyklokrosu. Přimotávám se ale do závodu automobilových veteránů a navzájem se předjíždíme, víc oni mě. Těsně před cedulí Holé Vrchy spatřuji poprvé dnešní cíl.  Spíš tedy na obzoru tuším obrysy kopce s charakteristickou špicí. Míjím Mnichovo Hradiště a krajina se začíná pomalu vlnit. Začínají kopce, pak za odměnu i sjezdy.  Je vedro, ale trochu fouká. Ještěd se sice přibližuje, nicméně začínám mít pocit, že ho za ty dva roky, kdy jsem tady byl naposled, poponesli o kus dál i o kus výš. Z Osečné je to už skoro pořád do kopce. Serpentiny z Křižan mají nový asfaltový povrch, který nenechává v klidu motorkáře a předhání se tady jak na brněnském okruhu. Parkoviště Výpřež. Začíná velké finále nahoru na vrchol Ještědu. Po 125 km se mi moc nechce. Chvíli to trvá, ale nakonec jsem tady. Odměnou je nádherný výhled do kraje. Pokochám se, navlékám šusťákovku na sjezd a vyrážím směr Kryštofovo Údolí. Doufám, že ještě stihnu otevřený Hostinec U Uhlířů. Spasili mě přede dvěma lety, doufám, že mě spasí i dnes, neb mi došel proviant. Dva roky mám v živé paměti jejich obří knedlík. Neservírují čtyři nebo pět knedlíků standardní velikosti, ale jedno obří kolo přes půl talíře. Je osm večer. Jsem tady. Obsluha hlásí: „Teď jsme zavřeli“ Nechci se pouštět do sporu, že na internetu mají uvedeno dnes do 24 h. Naštěstí vypadám dost hladově a vyčerpaně, takže vzápětí mi na stole přistane výborná květáková polévka. Segedín nemám rád, tak končím polévkou a platím. S plným žaludkem vyrážím směle hlouběji do lesa. Od předloni, tam mám ještě vyležený ďůlek. Takhle vpodvečer je výhoda, že vím, kam jít a nemusím nic hledat. Akorát se smráká, když jsem na místě. Rozbaluji spacák a uléhám. Kolem poblikávájí svatojánské mušky, když už je ta svatojánská noc. Je docela teplo. Pod tíhou dojmů se mi nechce spát a také mě koušou komáři. Nakonec usínám. V noci mě budí dusot za hlavou a nervózní přešlapávání. Srnec na mě poštěkává a pak zase odkluše.

Ráno rychle balím a odjíždím směrem na Jitravu. Mám tam sraz na kafe s kamarádem, kterého jsem dlouho neviděl. Pěkný sjezd, jestli tohle někde budu muset vyjet zase nahoru, tak potěš… Zastavuji na benzínce a za chvíli dorazí i kamarád. Pár let jsme se neviděli, máme si co vykládat. Dostávám typ na Sloní skály, je to necelý kilák daleko. Pak se vracím na naplánovanou trasu a pokračuji směrem na Ralsko. Rychle to ubíhá, skoro pořád po rovině, jen občas se cesta mírně vlní. Po poledni se hlásí hlad. Zastavuji v restauraci v Klášteře Hradiště. Je to starý sklep tesaný do skály, jehož historie sahá až do 12. století. Dávám si vynikající oběd.

Pokračuji dál, ale po necelém kilometru navigace jako když utne. Asi jsem si to blbě nahrál. Kontroluji trasu v telefonu. Telefon je strašně zpomalený, ale trasa je v pořádku. Nahrávám tedy znovu gpx., ale v navigaci trasa končí stejně jako předtím. Navíc zjišťuji, že navigace už ani nepřijímá GPS signál. Chvilku nad tím laboruji, ale nedaří se mi to nahodit. Lovím zbytky signálu 4G a snažím se naklikat trasu znovu a porušuji základní pravidlo: „Nehrab do trasy připravené doma!“ Telefon i navigace jsou jako ze zpomaleného filmu. Několikrát restartuji obojí. Pak restartuji příjem družicového signálu na navigaci a najednou to jde. Telefon se také umoudřil. Zkontroluji hlavní průjezdní body na nové trase a vyrážím dál. Holé Vrchy, Dobrovice atd. Pak cedule Brodce, říkám si, že to jsou asi ještě nějaké další Brodce. Ne, jsou to Brodce nad Jizerou. Do háje, kam mě to vede. Kontroluji do detailu trasu a už to vidím. Trasa je MTB a ne silniční. Jedu bez navigace, tady to znám, neb jsem nedaleko bydlel v dětství. V neděli odpoledne se mi nechce na hlavní silnici směr Lysá nad Labem, tak se motám po polňačkách. Nakonec dlážděné silnice a panelky kolem Milovic, které by ze mě vytřásly duši… V Lysé další kafe. Teď už to snad dojedu. Nevím, možná ne, tyčinky došly. Za Českým Brodem začíná krize, přece to teď nevzdám… Mám ale hlavně hlad a nechce se mi zejména v hlavě, tělo až tak moc neprotestuje. Doplazím se do Mukařova. Na rohu v mexické restauraci si dávám tomatovou polévku, teď už to dojedu…

Celkem ujeto: 295 km

Celkem nastoupáno: 3228 m

Doba trvání: 2 dny

Náročnost: 4 z 5