Bikepacking Solenice.

To to trvalo. Letos se pořád ne a ne vypravit. Vždycky do toho něco vlezlo, nachlazení, počasí, práce nebo rodino-hodiny. Je pátek večer a nedočkavě balím, abych hned v sobotu ráno vyrazil. Dlouho jsem nikde nebyl a také potřebuji otestovat věci z vývoje. Pípá zpráva na telefonu. Sousedovi se narodila vnučka, ať se stavím na přípitek. Nemůžu odmítnout. Počítám, že dobalím potom a ráno vyrazím dle plánu. Když se vracím domů je jasné, že už nic nezabalím. Balím se jen do peřiny. No nic, dobalím věci ráno a vyrazím o chvilku později.

Ráno vstávám, balím, ale stále se ne a ne vypravit. Nakonec vyrážím v 11 hodin dopoledne. Konečně na startu. Vyrážím od nádraží v Mnichovicích. Stanice je snadno dostupná z Prahy vlakem s usnadněnou přepravou kol. Případně se dá cesta zkrátit a začít až v Benešově. Jak jsem zpomaleně balil, tak zpomaleně pokračuji v jízdě směr Mirošovice, Čerčany a dále na Benešov. Počasí jako na houpačce. Chvíli zataženo, chvíli slunce, chvíli leje jako z konve. Zpruzeně dorazím do Benešova, kam jsem tak trochu omylem odbočil. Na náměstí dávám oběd. No co, svíčková, stejně jedu jako šnek, tak už mě o moc více zpomalit nemůže. Ale spravila mi náladu, takže vyrážím směr Konopiště a dále. Chvílemi prší a chvílemi prší ještě víc. Ve Vrchotových Janovicích vidím i slyším, že se blíží bouřka. Čekám na autobusové zastávce až se to přežene. Nakonec se nic nepřehnalo, bouřka mě těsně minula. Pokračuji k zámku téhož jména. Znovu začíná pršet a tak na nádvoří zámku usedám pod přístřešek restaurace a Birrelem doplňuji ionty. U vedlejšího stolu sedí cyklista. Postupně zapředeme hovor. Kam jedu já, kam jede on etc. Navzájem si obhlížíme kola. On carbon, já chrom-molybdenová ocel. Nad mým oceláčem trochu vrtí hlavou. Rámař Pedro Jeronimó mu nic neříká. Chvíli vykládá co, ujel a ještě ujede. Pak pohledem sklouzne na můj bidon Okolorepubliky Cycling Ultramarathon, který mám z loňského ročníku. Zapomněl doříct větu, kolik toho ještě dnes ujede, loučí se a odjíždí…

Pohodovým tempem v aprílovém počasí projíždím malebnou středočeskou krajinou. Všude žlutá řepka, ale v kontrastu s temnýmy mraky vypadá krajina fotogenicky. Míjím Starosedlečský rybník. Tomu zvuku nemůžu uvěřit. Normálně žáby v říji všelijak kvákají či skřehotají, ale tady nepřetržitě temně hučí. V Kosově Hoře doplňuji proviant. Vietnamské večerky jsou spása bikepackera. V Sedlčanech u benzínky ještě kafe. Asi vypadám už dost nemožně, protože paní z obsluhy mi nakonec kafe z automatu raději udělá sama, než aby mi to zase vysvětlovala. S kofeinem v krvi směle vyrážím na poslední dnešní úsek. Večer se kvapem blíží, a tak se pomalu rozhlížím po místě na nocleh. Moji pozornost upoutá skalnatý brdek 50 m od cyklostezky. Za ním nacházím krásné místečko nejen na spaní, ale i s kamenným sedátkem porostlým měkkým mechem. Mraky se honí sem a tam, tak pro jistotu stavím stan. Po necelých 75 km rychle usínám. V noci se trochu převaluji, občas je mi zima, protože můj spacák není asi třísezónní, ale tak maximálně tak 2,5 sezóny a to asi ještě nenastalo.

Druhý den vyrážím brzy ráno. Nečeká mě ani moc velká vzdálenost, ale pár „turistických atrakcí“. Chvíli po desáté ráno, přijíždím do Skanzenu ve Vysokém Chlumci. Paní v pokladně mě popožene, že když si pospíším stihnu ještě prohlídku s průvodcem, která před chvíli začala. Doběhnu tedy skupinu zrovna když se blíží k historickému vodnímu katru. Pila sice není již poháněná vodou, ale je funkční a slečna průvodkyně ji vzápětí spustí. V muzeu je řada dalších zachovalých chalup s dobovým zařízením. Nejen cyklistikou je bikepacker živ. Jedu dál směr Kamýk nad Vltavou. Výborný oběd v jedné z mála místních restaurací, která má otevřeno. Pak směr zřícenina hradu Vrškamýk. Hrad byl založen kolem roku 1240 králem Václavem I. Z Vrškamýku zbývá už jen pár kilometrů na Solenickou vyhlídku. Cestou něco fotím, něco natáčím. Do prudkého štěrkového kopce jsem se už nerozjel. Tlačím kolo. Ale nějak jsem se do něj zapletl či klopýtnul a už ležím na zemi. Padám loktem na zadní nosič. Nic mi není, kolo vypadá také v pořádku. Tak tlačím dál až na vršek kopce. Jedu dál. Přijíždím kousek k vyhlídce. Kolo zamykám v lese ke stromu a po prudkých schodech sestupuji dolů k vyhlídce do kraje, ale hlavně na meandrující tok řeky Vltavy. Je tady skupinka lidí, chvíli čekám až se všichni navzájem vyfotí a pak se také kochám, fotím a nátáčím. Pomalu odcházím, ale pro jistotu kontroluji záběr v kameře. Ještě, že tak. Omylem jsem přepnul kameru do režimu focení, takže i v kameře mám jen fotky. Čekám znovu, než se další skupinka turistů vyfotí, a pokochá.  Pak pořídím vytoužený záběr meandrující Vltavy, vystoupám nahoru po strmých schodech a mizím opět v lesní samotě.

Oklikou se vracím přes Kamýk zpět na druhý břeh Vltavy. Začíná mi drhnout batožina o zadní kolo. Teď si teprve všímám, že zadní nosič je v háji. Po pádu je celý křivý k jedné straně. Upravuji bagáž, aby nedřela o kolo. Ještě mám dnes jeden cíl, Hrachovské pravěké menhiry. Nevede k nim žádná značka, ale není těžké je najít. Je po šesté navečer. Přemýšlím, jestli zůstat na noc v mechovém lese nedaleko nebo jet ještě dál. Zkoumavě hledím do mapy v mobilu. Je to tady krásné, ale dost tady fičí vítr. Tak jedu někam za vítr. Nakonec dělám neplánovanou odbočku a ještě se jedu podívat na zříceninu větrného mlýna kousek za Dublovicemi. Naši předci věděli, proč tady postavili větrný mlýn. Fičí tady ještě víc. Chvíli přede mnou navíc dorazila partička na kolech, kteří se tady chystají nocovat a vypadají hlučně. Mizím v dál.  Ale ne už moc daleko. Brzy bude osm  a v půl deváté už je skoro tma, tak nervózně vyhlížím místo na spaní. Nejlépe někde za větrem. Jedu k rybníku, tady se mi ale nelíbí. Jedu dál. Bezděky odbočím na polňačku a pak z polňačky na vyšlapanou pěšinku. Vzápětí nacházím krásné místečko s výhledem do kraje a dokonce i s lavičkou. Rychle, ještě za světla chystám spaní, a pak se při večeři kochám krajinou. Rojí se chrousti. V tom množství dohromady vrčí jako dron…

Ráno je pěkná zima, nemrzlo, ale bude jen pár stupňů nad nulou. Vyrážím směr domů. Malebná krajina, pole, louky, lán řepky, les, zase lán řepky a tak malebně pořád dokola. Nakonec se ocitám opět v Mnichovicích na vlakové stanici. Odtud se dostanete snadno směr Praha. Doma následuje vysušení a odbahnění…

Celkem ujeto: 197 km

Celkem nastoupáno: 3010 m

Doba trvání: 3 dny

Náročnost: 3 z 5. Většina cest silniční, štěrkové, lesní a polní. Pro gravel bezva, pro XC MTB málo terénní.