Okolorepubliky 2023.

Sobota ráno 19. srpna 2023. Nervózně přešlapuji na Rýchorském náměstí v Žacleři. V 10 hodin je start 4. ročníku bikepackingového závodu Okolorepubliky 2023. Moje čtvrtá účast. Statistika nehovoří moc v můj prospěch. Ze tří účastí jsem dojel jen jednou. Letos jsem připravený dojet.

Na startovní čáře je peloton čítající 13 borců na trať dlouhou 1400 km a dalších 25 chystajících se na trať 950 km. Bikepackingový závod bez podpory. Trasu si volí každý sám, jen je třeba projet kontrolními body v určeném pořadí a v limitu, který je 168 hodin čili 7 dní. V koutku duše doufám, že to dám za pět dní. Krátký proslov hlavního pořadatele Aleše Vaníčka a v 10 hodin je odstartováno. Závodní pole vyráží a hned se začíná natahovat a jako had se vine skrz Žacléř směrem na Polsko, na Lubawku. Za chvíli jsem zase zpět v Čechách a projíždím Broumovsko a vzápětí zase Polsko. Potkávám ještě pár závodníků. Všichni to pálí po hlavní, směrem na Klodzko, takže trochu znervózním, když mi navigace hlásí prudce doleva, jinam, než jedou ostatní. Po pár kilometrech se pochybnost vloudí znovu, když dorazím na začátek štěrkové rozmlácené cesty. No co, nechtěl jsem to letos ryze silniční, chtěl jsem i nějaký gravel, tako ho teď mám a vypadá to, že objedu celé Jeseníky a na první kontrolní bod dorazím shora přes Zlaté Hory, Město Albrechtice a Krnov. Přestože je pěkné vedro, cesta docela ubíhá. Až na pár kopců jedu více méně po rovině. Začíná se šeřit a hlad začíná být nekompromisní. Procházím mapu a ve Městě Albrechtice by měla být otevřená pizzerie. Až za tmy tam dorážím. V pizzerii je jako v sauně, objednávám pizzu a čekám. Trochu lituji, že jsem tam půl hodiny předem nezavolal, mohla už být rovnou hotová. Ale co, chvíli si odpočinu. Po 20 min mi přistane pizza, ani ji nesním celou a zbytek balím sebou. Určitě se v noci bude hodit. V půlnoci jsem na prvním kontrolním bodě – přehrada Slezská Harta, ujeto 225 km. Potkávám závodníka Miloše, který zápasí s aplikací na odeslání fotky z kontrolního bodu. Sdělujeme si dojmy z cesty. Říká, že jel přes Jeseníky a bylo brutální vedro a kopce. V duchu jsem docela spokojený se svojí trasou, sice jsem najel o 25 km více než on, ale jel jsem více po rovině. Ještě párkrát zalovíme ve vzduchu signál, kontrolní sms odeslána a za popového rytmu blízké diskotéky vyrážíme dál.  Navigace hlásí odbočku. Zase nějaká moje navigační vychytávka, ale nejsem si úplně jistý. Naplněn navigační nejistotou se vrhám dolů z prudkého kopce. Odhaduji to na 15 až 20% klesání. Jestli se dole nedostanu dál, tak zpět nahoru už taky ne. Prokličkuji dole kolem hráze a rytmus diskotéky mě pronásleduje dál. Je jasné, že tady spát nebudu. Jednak není v úzkém údolí kde, a v tom kraválu bych oka stejně nezamhouřil. Prokousávám se zpevněnou lesní šotolinkou. Cítím, že se vkrádá únava. Nakonec uléhám na poli s balíky slámy. Na tachometru 241 km. To by dnes stačilo.

Brzy ráno mě budí nedaleko projíždějící auta. Balím, jsem po včerejšku trochu ztuhlý, ale doufám, že se brzy rozhýbu. Hned od rána je teplo a asi po hodině už je vedro. Griluji se na asfaltu. Ranní optimismus mě opouští. Projíždím Vítkov, Odry. V dálce se rýsuje na kopci silueta hradu Starý Jičín. Je nesnesitelné vedro. Mám hlad a včera jsem si slíbil, že dnes budu lépe jíst a zastavím na oběd. Vydrápu se ve Štramberku do kopce a zastavuji v pizzerii. Mají plno, ale mám štěstí, krčí se tady malý stoleček s jednou židlí. Dávám si božskou tomatovou polévku a pak pro změnu pizzu. Venku začíná pekelné vedro a vůbec se mi nechce zpět na cestu. Ale musím, jedu přece závod. Po cestě vyhlížím, kde se vykoupat. První jez s tůňkou a už se tam koupu a chladím. Nezdržuji se dlouho, namáčím dres a jedu dál. Projíždím Frenštát pod Radhoštěm, Kunčice pod Ondřejníkem a odbočuji. Ještě netuším, že se právě chystám absolvovat velký navigační nonsens. Cesta podezřele stoupá nahoru. Značky 12% stoupání. No, alespoň nejedu po hlavní. Pak cesta zase náhle prudce klesá. A zase brutální kopec. Značky 15 – 17 %. Les sice lehce zmírňuje vedro, ale šinu se do kopce. V hlavě mi jedou propozice letošního ročníku, že prý je letos trasa rovinatá. Proklínám se, co jsem si tam naklikal za blbost. To je trest za ty Jeseníky, kterým jsem se vyhnul. Prudký sešup z kopce dolů a jsem zpět na hlavní silnici č. 56. Mám chuť zadupat navigaci do rozpáleného asfaltu. Zdrcený vyjíždím do kopce nahoru na Šanci. Máváme na sebe s protijedoucími závodníky. Konečně jsem nahoře na hrázi Šance, 2. kontrolní bod. Sjíždím zase dolů, kouknu na navigaci, sprostě jí vynadám, že mě tlačí zpět na ten šílený kopec a jedu si podle sebe, po hlavní č. 56. Teď navigace něco sprostě pípá na mě. Kašlu na ní. Přežvykuji další kilometry, ale moc to neutíká. Po cestě dávám polévku, víc do sebe nedostanu. Je vedro, že nemůžu jíst. Když nejím, tak mám hlad a nejede mi to. Když se najím, tak je mi blbě, protože je vedro. Mám pocit, že Morava je hrozná, nikde se mi nelíbí a krajina je nepřátelská, není tady nikde posekaná louka a nemám kde spát. Jedu dál tmou. Nakonec odbočuji k fotbalovému hřišti. Nafukuji karimatku a uléhám pod doubek na kraji hřiště, aby na mě nepadla ráno rosa. Než stihnu usnout, ležím na tvrdém. To mi ještě chybělo, propíchnul jsem karimatku. Koušou mě komáři, a jak jsem rozjetý, nemůžu usnout a přemítám, že dnešních 149 km je docela málo.

Ráno jsem rozlámaný. Další mizerná noc v řadě. Na druhém konci hřiště vidím balit další závodníky, máváme si a pak prohodíme pár slov. Vyrážím dál a hned na to projíždím Komárno. To vysvětluje předchozí noc. Přemýšlím nad taktikou, jestli mám přes poledne někde zastavit, přečkat vedro a pak jet pozdě do noci. Jedu mezi rozpálenými poli a nikde potok ani říčka, abych si namočil dres nebo se vykoupal. Vyřezávám kolej do rozpáleného asfaltu. Za Kroměříží se to nedá už vydržet. Usedám v plechové autobusové zastávce. Je sice rozpálená, ale je tady alespoň stín. Koukám, kde jsem. Honětice. Hm, pěkný… Pohled zpět do mapy, jestli tady nemají rybník. Hledám a nacházím, asi půl kilometru je statek s rybníčkem ke koupání a s restaurací. Tak jo, kam se budu ve vedru honit... Závodění se odkládá, přesunuji se na statek. Je to tady božský. Rybníček, biotop ke koupání, obří stromy s obřím stínem pod nimi, restaurace a málo lidí. Objednávám grilovanou krkovici s hromadou grilované zeleniny a skáču do rybníka. Jídlo je úžasné, plavání je úžasné, stín pod stromem je úžasný. Karimatka píchlá není, asi jsem ji v noci málo zašpuntoval. Spím do tří odpoledne. Pak se jdu zase se vykoupat. Vyčistím destičky v přední brzdě, protože pořád nějak vadne. Koukám na radar. Bouřka??? No jo už hřmí. Hodinku tady ještě vydržím. Objednávám grilovaný sýr a doplňuji další kalorie. Začíná průtrž. Posilněn grilovaným sýrem kontroluji radar a vyrážím do mezery mezi mraky. V dálce pořád hřmí, ale jedu dál. Je nejen vedro, ale po dešti ještě vlhké dusno. Začíná zase pršet. Na radaru ukazují další průtrž, tak čekám v autobusové zastávce. Po půlhodině mírného deště se mraky rozplynuly a průtrž nepřišla. Zbytečná ztráta. Nějak se mi ten den natahuje. Blíží se Bučovice a Slavkov u Brna. Sílí provoz kamionů. Mám v mapce objížďku, neb netoužím, aby mě nějaký kamion sešrotoval, ale trochu se děsím, co jsem tam zase naklikal. Nakonec je to docela fajn. Objíždím to prašnými polňačkami. Asi je to krapet pomalejší než asfalt, ale je to pohodička. Újezd u Brna, Rajhrad zase po asfaltu, ale už po tmě. Pořád je hrozné vedro. Teploměr ukazuje 28°C. Tak dnes to do kempu v Tušti na CP3 už nevypadá. Končím po 164 km pod rozložitým dubem někde za Moravským Krumlovem. Nejsem dnešním výkonem nijak nadšený, ale ani zklamaný. Je tma jak v ranci a je to tady strašidelné. Kolem mě v křoví   nějaký šramot a podupávání. Zírám do tmy, ale jsem tak unavený, že nemám sílu to řešit.

Brzy ráno se hned vysvětlí ten šramot a dupání. Kolem mě v bezpečné vzdálenosti obchází dokola mladý srnec a něco na mě pořvává a pak se štěkotem odkluše. Asi jsem spal v jeho teritoriu. Vyrážím dál, jsem už za půlkou. Bolí mě levé koleno a sedací kosti mám rozedřené do masa. Už nevím, jak si mám sednout. Už nevím ani jak se mám držet. Všímám si, že mi zůstávají „viset“ malíčky na rukou a se zpožděním reagují na povel skrčit. Jede to ztuha. Je jasné, že zábava skončila a začíná boj o přežití.

Přijíždím do Moravských Budějovic. V lékárně kupuji Voltaren a obinadla. Bandážuji koleno a snad to půjde dál. Bepanthenu Baby mám ještě půl tuby… Zastavuji na oběd. Objednávám z nabídky hotovek. Restaurace se rychle plní. Ke stolu si přisedá manželský pár. Po chvíli se dáváme do řeči. Po třech dnech samotky je fajn si s někým pořádně popovídat. Vyrážím vedrem dál. Projíždím cípem Rakouska a zpět v Čechách se blížím ke kempu v Tušti, kontrolní bod 3. Přemítám, jestli pojedu dál nebo přespím. Poslední noci jsem špatně spal a dnes si vybírám kritický den. Začíná krápat a hřmět. Dávám si večeři a je rozhodnuto, že zůstávám. Jen těch dnešních 122 km je docela málo.

Konečně jsem se dobře vyspal. Brzy ráno vyrážím směle dál a polykám další kilometry. Zažívám nový, v posledních dnech neznámý pocit. Je mi zima. Kolem rybníků je po ránu chladno. Užívám si ranní chlad a projíždím lesy na Třeboňsku. Vyjedu z nich zrovna, když začíná vedro. Je 11 dopoledne a jsem ve Strmilově na náměstí. Otevřená restaurace a na terase už obědvají první nedočkaví hosté. Kontroluji mapu, dalších 30 - 40 km žádná hospoda. No dobře, dám si dnes oběd dřív. Řízek s bramborem mi spravil náladu, ale klimbám. Ani kafe nepomohlo. No co, chvíli si odpočinu, stejně je vedro. Přesouvám se do stínu za kostelem, zrovna bijou 12. Probouzí mě nějaké drnčení. Zmateně přemítám, co to bylo a pak si uvědomuji, že jsem se vzbudil vlastním chrápáním. Zrovna bije jedna hodina odpoledne. Rychle balím a jedu dál krásnou krajinou, sice pořád nahoru a dolů, ale Vysočina je malebná. Odpoledne mě dohání krize. Vkrádá se myšlenka, že bych si pustil nějakou muziku. Ale zaháním jí, protože když potkám někoho na kole s hlasitou hudbou, tak si ťukám na čelo. Ale je to silnější. Pouštím nahlas hudbu a jedu. Oblíbená hudba mi dává zapomenout na rozedřenou p*del a bolavá kolena. Mám pocit, že jedu i rychleji. Alespoň při průjezdu civilizací hudbu ztišuji. Docela to jede. Poznávám některá místa, kudy jsem projížděl, když jsem jel 2. ročník. Navečer ani nemám chuť někde zastavovat na večeři, a tak se odbydu šunkovou bagetou u benzínky. Půlnoc minula, jet dál přes noc nebo zastavit? Krásná posekaná (!) louka s vyhlídkou na Vysoké Mýto. Ukládám se pod rozložitý dub, převaluji se, ale nakonec usínám. Dnes 186 km.

Ráno je nádherný východ slunce a vyhlídka na Vysoké Mýto. Optimisticky vyrážím, že to dnes dojedu. Cha. Hned jak usednu na kolo, tak poznávám, že budu mít ještě co dělat. Krásná krajina kolem Ústí nad Orlicí a Letohradu mě naplňuje optimismem a dobrou náladou. V poledne jsem na posledním kontrolním bodě, přehrada Pastviny. Posílám kontrolní sms a sjíždím zpět dolů do Nekoře. Chvíli váhám, jestli si tam dát oběd anebo jet dál a najíst se až v Žamberku. Nakonec zůstávám dole u mostu ve vinárně/restauraci. Usedám za stůl a vzápětí lituji, že jsem nejel dál. Přichází servírka „puchejř“ a otráveně se mě ptá, co si dám k jídlu a k pití. No snad nebude tak zle. Rozehrávám svůj osobní „šarm“ a ptám se „puchejře“ jestli si můžu nabít telefon? Koulí očima, co si jako myslím, že elektřina je drahá a dodává: „No nevim, se zeptám“ Ptá se paní majitelky, která se zdá v pohodě, ale na mě „puchejř“ vyštěkne, že teda jo. Vracím se nejen s telefonem, ale drze i s powerbankou. „Puchejř“ na mě vytřeští oči a remcá, že nemá tolik zásuvek. Nakonec ale připojí telefon i powerbanku. Sním oběd, dám si kafe a platím.

Pak už jedu směr cíl. Ale jde to nějak víc a víc ztuha. Začíná mi docházet, že navečer v cíli nebudu a ploužím se šnečím tempem. Doufám, že to dnes dám. Kopce se mi zdají delší i prudší. 30 km před cílem jsem se zlomil. Mám vztek a chce se mi brečet, že to nedám. Nevím co, se mi chce víc. Bolí mě strašně levá noha, ani ji neohnu, abych točil pedálem. No, tak to nedám. Třicet kiláků před cílem, hmm, to by mě teda ani nenapadlo. Usedám na svodidlo a cpu se tyčinkama, abych sladkým zahnal žal… Nakonec si uvědomuju, že mě dopoledne škrtilo obinadlo, a že jedu bez něj, takže když si tu nohu znovu zavážu, tak to přece musím dát. Nakydám na levé koleno vrstvu Voltarenu a stáhnu to obinadlem.  Pro jistotu udělám to samé i s pravým kolenem. Když už jsem v tom mazání, tak mažu vrstvu Bepanthenu na rozedrané půlky. Jedu dál. Nejedu rychle, ale jedu… Blíží se Trutnov, jestli dojedu k té benzínce jako před dvěma roky, tak nahoru do Žaclu už to dám. Benzínka, dvojité espresso a směle vyrážím na poslední úsek. Asi dvakrát zastavuji, ale prokousávám se nahoru do cíle. Žacléř! Cíl!  Je 21 hodin 49 minut. Odpípnu kontrolní sms. Tak jsem tady!

Vzdálenost: 1022 km

Nastoupáno: 11 137 m

Celkový čas: 131 h 49 min